Když někdo použije slovo „ideologie“, obvykle tím myslí něco, co dělají ti druzí. Ideologie je vždycky jejich. Naše vlastní přesvědčení vnímáme jako zdravý rozum, přirozenost, prostě jak to je. Nejsme ideologičtí, jsme realisté. Oni jsou ideologičtí, protože vnucují své konstrukty tam, kde by měla vládnout přirozenost.
A právě proto je fascinující sledovat, kdo dnes nejhlasitěji varuje před „genderovou ideologií“. Ti, kdo bijí na poplach, že gender studies rozvracejí přirozený řád, že queerness ohrožuje tradiční rodinu, že trans identita popírá biologickou realitu — ti všichni operují s velmi jasnou, velmi rigidní představou o tom, co je to muž, co je to žena, jaké jsou jejich role, jaká je jejich přirozenost.
Operují genderovou ideologií. Možná tou nejfundamentalističtější, jakou si dnes dokážeme představit.
Podívejme se blíž na to, co tato ideologie vlastně tvrdí.
Křehká přirozenost
Gender je biologicky daný. Muž je muž kvůli chromozomům, hormonům, reprodukční funkci. Žena je žena ze stejných důvodů. Je to pevné, neměnné, vepsané do těla. Proto nemůže existovat genderová identita odlišná od biologického pohlaví — tělo určuje, kdo jsi.
A zároveň: Děti je třeba chránit před setkáním s queer lidmi. V Maďarsku vznikl pod záminkou ochrany dětí právní rámec pro zákaz Pride pochodů a zároveň se omezují queer obsahy ve školách. V Polsku byly vyhlašovány „zóny bez LGBT ideologie“. Na Slovensku se opakovaně objevují snahy omezovat LGBTQ+ témata ve školách. V Rusku je jakákoli „propagace netradičních sexuálních vztahů“ trestná.
Proč? Protože pouhé setkání s queer existencí — v knize, na festivalu, v osobním kontaktu — může dítě „zmást“. Může narušit jeho přirozenou genderovou identitu. Trans děti nejsou děti, které objevily svou identitu. Jsou to děti, které byly ideologií přesvědčeny, že jsou někým, kým ve skutečnosti nejsou.
Genderová identita je tedy křehká, ovlivnitelná, může se „pokazit“ nesprávnými vlivy.
Buď biologie, nebo výchova
Zastavme se u téhle dvojice tvrzení.
Buď je gender biologicky determinovaný — a pak ho hračky, knihy ani setkání s queer lidmi nemohou ovlivnit. Chlapcova maskulinita je dána tělem, ne panenkami. Dívčino ženství neohrozí kniha o dvou mámách.
Nebo je gender sociálně formovaný — a pak není dán biologií, ale učením, performancí, kulturou.
Nelze mít obojí najednou. A přesto právě tato kombinace tvoří jádro takzvaného boje proti genderové ideologii: gender JE biologie, proto trans identity nejsou legitimní. Ale gender se MUSÍ pěstovat správnou výchovou a chránit před „špatnými“ vlivy, proto je třeba cenzurovat queer obsahy, zakazovat Pride, kontrolovat, s kým se děti setkávají.
Je to logicky neudržitelné. Ale je to také odhalující.
Protože tahle inkoherence není náhodná. Ukazuje, co se ve skutečnosti děje.
Přirozenost jako norma
Když tato ideologie mluví o „přirozenosti“, nemluví o biologii. Mluví o normě. O tom, jak by věci měly být.
Žena po hysterektomii nebo po menopauze zůstává ženou — ale žena, která nachází naplnění jinde než v mateřství a péči, selhává ve svém ženství. Muž trpící neplodností zůstává mužem — ale muž emotivní, citlivý, který nachází naplnění jinde než v roli živitele, selhává ve své maskulinitě.
„Přirozenost“ je tady jen jiné slovo pro „normu“. Pro rigidní systém pravidel o tom, jak má vypadat správná žena a správný muž, co je jejich role, co je jejich hodnota.
A tento systém pravidel není biologický. Je kulturní, naučený, vymáhaný. Proto také potřebuje neustálou obranu. Kdyby byl opravdu přirozený, kdyby opravdu odpovídal nějaké hluboké biologické pravdě, nebylo by třeba žádných zákazů queer knih, žádných zákonů proti Pride, žádné paniky z panenky v rukou chlapce.
Příroda si poradí sama. Ale norma potřebuje policii.
Univerzální pravda jedné tradice
A pak je tu další rozměr téhož rozporu.
Tato ideologie se prezentuje jako obrana univerzální pravdy o člověku. Není to pouze jedna kulturní tradice mezi mnoha. Je to jak to prostě je. Biologická realita. Přirozený řád. Pravda, která platí vždy a všude.
A zároveň se tato „univerzální pravda“ nápadně shoduje s jednou velmi specifickou tradicí. Křesťanskou. Evropskou. Patriarchální. Když se mluví o „tradiční rodině“, nemluví se o polygamních rodinách v části Afriky, o matrilineárních strukturách v jihovýchodní Asii, o komunitním rodičovství v některých domorodých společnostech. Mluví se o velmi konkrétním historickém modelu, který má sotva sto padesát let a vznikl v určitém kulturním kontextu.
Jak lze spojovat univerzální biologickou pravdu s konkrétní kulturní tradicí? Buď je vaše pojetí genderu nadčasové a nadkulturní — pak by mělo platit stejně v Kongu jako v Praze. Nebo je kulturně specifické — pak to není univerzální pravda o člověku, ale partikulární způsob, jak jedna kultura organizovala genderové vztahy.
Tahle ideologie chce obojí. Chce autoritu univerzálnosti a zároveň výsadu partikulárnosti.
Ochrana, která zplošťuje
A konečně: celý tento projekt se prezentuje jako ochrana. Ochrana žen. Ochrana dětí. Ochrana přirozenosti před ideologickou manipulací.
Ale podívejme se, jak tahle ochrana vypadá v praxi.
Ochrana žen znamená: redukovat je na matky, na pečovatelky, na bytosti definované reprodukční funkcí. Znamená to říct jim, že jejich hodnota spočívá v plnění genderové role, ne v jejich subjektivitě, autonomii, komplexnosti jako lidských bytostí.
Ochrana dětí znamená: kontrolovat, co čtou, s kým se setkávají, jaké otázky si mohou klást o sobě samých. Znamená to říct jim, že určité způsoby bytí jsou zakázané, nebezpečné, nemožné — a že pokud cítí něco jiného, než co by měly, je s nimi něco v nepořádku.
Ochrana, která funguje skrze omezení, kontrolu a zploštění člověka na jedinou dimenzi, není ochrana. Je to přesný opak. Je to násilí maskované jako péče.
A právě v tomhle bodě se ukazuje to nejzásadnější: tato ideologie není jen logicky nekonzistentní. Je fundamentálně dehumanizující.
Člověk jako funkce
Protože co vlastně znamená definovat člověka primárně skrze gender?
Znamená to říct: Tvá hodnota není v tom, kdo jsi jako osoba — v tvých myšlenkách, pocitech, touhách, schopnostech, zkušenostech. Tvá hodnota je v tom, jak dobře plníš svou genderovou funkci.
Žena není komplexní lidská bytost. Je to „budoucí matka“, „nositelka života“. Její hodnota se odvozuje od reprodukční role. Muž není komplexní lidská bytost. Je to „ochránce“, „živitel“, „hlava rodiny“. Jeho hodnota je v performanci maskulinity.
Je to forma objektifikace. Ne nutně sexuální, ale funkční. Lidé se stávají nástroji genderového řádu místo toho, aby byli subjekty s vlastní vnitřní zkušeností, s vlastními příběhy, s vlastním právem na sebeurčení.
A pak je tu ještě hlubší vrstva. Tím, že tato ideologie prezentuje genderové role jako „přirozené“, „biologické“, „dané“, popírá ty nejzákladnější lidské schopnosti: reflexi, volbu, sebeutváření. Říká: Jsi svým tělem, ne svým vědomím. Jsi funkcí, ne osobou. Nemáš moc nad vlastním životem. Tvůj příběh je napsán chromozomy.
To je možná ten nejradikálnější rozměr dehumanizace. Zbavení člověka toho, co ho dělá člověkem: schopnosti uvažovat o sobě, ptát se, kdo je, rozhodovat se, kým chce být.
Kdo se bojí zrcadla
Takže když se příště setkáte s varováním před „genderovou ideologií“, zkuste si položit otázku: Kdo tu vlastně operuje s ideologií?
Ti, kdo ukazují, že gender je složitější, než jsme si mysleli? Že různé kultury ho chápou různě, že lidské zkušenosti jsou rozmanité, že binární kategorie nevystihují realitu mnoha životů?
Nebo ti, kdo mají přesný předpis, jak má vypadat správná žena a správný muž? Kdo tento předpis musí bránit zákazem knih, cenzurou kultury, kontrolou toho, s kým se děti smějí setkat? Kdo redukují komplexní lidskou bytost na genderovou funkci a pak tuto redukci nazývají „přirozeností“?
Ideologie není v tom, že někdo rozvolňuje rigidní kategorie. Ideologie je v samotné rigiditě. V přesvědčení, že existuje jediný správný způsob, jak být mužem nebo ženou. V projektu, který musí neustále vymáhat něco, co údajně vychází z přírody samé.
Skutečná genderová ideologie — ta fundamentalistická, dehumanizující — není tam, kde ji její zastánci vidí. Je v zrcadle, do kterého se odmítají podívat.
