Možná jste zachytili, že se u nás po vzoru jiných evropských států začalo vážně uvažovat o zákazu sociálních sítí pro děti do 15 let. Je to komplexní a kontroverzní téma. Zaznívají k němu silné argumenty na obou stranách a já nejsem expertka na sociální sítě ani na jejich vliv na psychiku dospívajících. Nemám proto ambici rozhodovat, jestli je takový zákaz dobrý, nebo špatný nápad.
To téma se mě dotýká spíš osobně. Jako rodiče. A také jako člověka, který si o sobě rád myslí, že má dost kritického odstupu na to, aby poznal, když s ním někdo manipuluje.
Chci vám nabídnout jeden malý osobní příběh. Nedávnou zkušenost se sociálními sítěmi, která mě přiměla položit si několik nepříjemných otázek a spolknout kousek osobní pýchy. A ten příběh se týká… curlingu.
Malá curlingová historka
Curling sleduji už dvacet let. Na mezinárodních soutěžích fandím skoro vždycky Švédsku. Na zápas základní skupiny olympijského turnaje mezi Švédskem a Kanadou jsem se ale dívala jen napůl. Curlingové zápasy trvají dlouho, takže jsem něco dělala v kuchyni a občas se přišla podívat na konec endu.
Měla jsem puštěný stream bez komentáře. Rozumím anglicky i švédsky, takže jsem průběžně poslouchala komunikaci týmů. V jednu chvíli jsem zachytila trochu emotivnější výměnu názorů mezi skipy obou týmů. Moc pozornosti jsem tomu ale nevěnovala. A pak jsem na to okamžitě zapomněla.
Tady to celé mohlo skončit a nebylo by o čem psát.
Den nato jsem ale procházela Facebook. Sleduji i účty curlingových asociací, takže na mě vyskočil příspěvek: Švédové nařkli Kanaďany z podvádění. Zastavila jsem se, podívala se na obrázek, přečetla titulek. Myslím, že jsem ani nikam neklikla. Jen pár vteřin přestávky ve scrollování.
Předpokládám, že dokážete uhodnout, co následovalo.
O pár příspěvků dál se objevil další článek z jiného účtu s podobným titulkem. Ten jsem už rozklikla. Podle článku kanadský hráč po odhodu postrčil kámen prstem, tedy v rozporu s pravidly, a popřel to, přestože video vypadalo dost přesvědčivě. A podle všeho se to nestalo jen jednou.
Vlastně banalita. Curling je gentlemanský sport a hodně se v něm dbá na fair play, ale přesto nešlo o nic světoborného. Něco, nad čím fanoušek pokrčí rameny, možná si něco pomyslí, ale pak to pustí z hlavy.
Jenže Facebook mi to začal vracet znovu a znovu.
Když se z banality stane téma
V jednu chvíli mi nabízel každý několikátý příspěvek právě k této historce. Fanoušci jsou pobouřeni. Důležité rozhodnutí kvůli kontroverzi v zápase Kanada–Švédsko. Rozhodčí budou u drah dohlížet na dodržování pravidel. Podobné titulky mě po celý týden znovu a znovu vracely k tématu, které by jinak zmizelo během několika minut.
Tohle chování Facebooku zná každý, kdo se někdy na chvíli zastavil nad příspěvkem, který vzbudil jeho zájem. Samo o sobě na tom není nic překvapivého. Zajímavější bylo sledovat, co to dělalo se mnou.
Curling mám ráda, ale není to střed mého světa. Právě proto byl rozpor tak dobře vidět. Můj rozum celou věc vnímal s nadhledem jako malou sportovní kuriozitu. Moje emocionální odpověď ale s každou další expozicí rostla.
Z banality se stávalo TÉMA.
Přestože jsem další články už ani nečetla. Přestože jsem jim věnovala sotva vteřinu pozornosti, než jsem je swajpla dál. Přestože jsem si pořád říkala: Prosím tě, je to curling. Jeden kámen. Jeden prst. Uklidni se.
Pod opakovanou záplavou titulků ve mně začal vznikat dojem něčeho většího. Skandál. Negativní highlight celé olympiády. Událost, která navždy mění curling.
Říkám to v nadsázce. Ale jen trochu.
Z „ničeho“ se pomalu a nenápadně stávala velká bublina.
Kdyby nešlo o curling
Právě proto, že šlo o curling, bylo celé vyznění trochu absurdní. A právě proto jsem si ho všimla. Curling je pro mě koníček, ne součást identity. Měla jsem přirozený odstup.
Ale co kdyby šlo o něco, co vnímám jako skutečně důležité? O lidská práva. O demokracii. O útok na hodnoty, které jsou mi blízké. O téma, u kterého se cítím osobně zasažená.
Všimla bych si stejně snadno, jak mě opakovaná expozice postupně mění? Jak zesiluje emoce, dramatizuje události a posouvá hranice toho, co považuji za normální?
Upřímně nevím.
Ráda bych věřila, že ano. Ale po téhle zkušenosti si myslím, že bych míru toho vlivu spíš podcenila. A velmi pravděpodobně bych si u toho myslela, že když přece vím, že se mnou algoritmus manipuluje, manipulace na mě nemůže fungovat.
Jenže může.
Nejen dopamin
A tím se dostávám k tomu, co mě na celé zkušenosti zarazilo nejvíc — a co mi v debatě o sociálních sítích často chybí.
Hodně se mluví o dopaminové závislosti. O tom, jak nás notifikace, lajky a krátká videa drží u obrazovky. Je to legitimní téma. Sama občas scrolluji krátkými videi se zvířátky s plným vědomím toho, že si ujíždím na velmi levném dopaminu. To se stává. Kdo je bez viny, ať první hodí telefonem.
Mechanismus, který mě zaujal u curlingu, je ale subtilnější. A možná zákeřnější.
Nejde jen o to, jaký obsah nám algoritmy nabízejí. Jde o to, jakým způsobem se tento obsah opakuje a proč.
Algoritmus rozpoznává naše preference podle toho, kde se při scrollování zastavíme, jak dlouho prodléváme u určitého příspěvku, co rozklikáváme, k čemu se vracíme. Jenže algoritmus neslouží mně. Já sloužím algoritmu. A algoritmus má zájem především o jednu věc: o můj čas a moji pozornost.
Obsah je nástroj.
Jedním z nejspolehlivějších nástrojů je emocionální aktivace. Obsah spojený s hněvem, pobouřením, strachem nebo pocitem ohrožení nás obvykle zastaví spolehlivěji než obsah neutrální. Ne proto, že bychom byli hloupí. Ale proto, že náš nervový systém je na hrozbu citlivý. Má být.
Algoritmu přitom nezáleží na tom, jestli je obsah pravdivý, vyvážený nebo skutečně důležitý. Záleží mu na tom, jestli vyvolá reakci. A tak postupně tvaruje náš emoční terén. Ne nutně přímým přesvědčováním, ale opakováním.
Co bylo okrajové, začne vypadat jako běžné. Co bylo výjimečné, začne vypadat jako typické. Co bylo banální, začne vypadat jako zásadní.
A děje se to i tehdy, když o tom víme.
Když se rozum stane obhájcem emocí
Vědomé porozumění manipulaci ji samo o sobě nezastaví. To, co si o situaci myslíme, a to, jak ji náš nervový systém průběžně vyhodnocuje, nejsou totéž. Emoční odpověď vzniká rychleji a hlouběji než vědomá reflexe.
Psychoterapeutická praxe to zná velmi dobře. Člověk může rozumět tomu, co se děje, a přesto to tělo prožívá jinak. Může vědět, že je v bezpečí, a přesto cítit ohrožení. Může vědět, že téma není tak důležité, a přesto cítit, jak v něm narůstá napětí.
Můj malý curlingový experiment mi to připomněl v komicky nevinné podobě.
Překvapivě zranitelnou skupinou pak mohou být lidé, kteří jsou hrdí na své kritické myšlení. Lidé, kteří si — podobně jako já — myslí, že jsou analyticky zdatní, mediálně gramotní a dostatečně sebereflexivní.
Právě oni totiž mohou mít tendenci své vlastní emoční posuny velmi dobře racionálně vysvětlovat. A tím je legitimizovat. Přestávají být racionální a stávají se racionalizujícími.
To je posun, který se špatně rozpoznává zvenku. A ještě hůř zevnitř.
A co děti?
Tady se vracím k otázce vlivu sociálních sítí na děti a dospívající.
Adolescentní mozek není jen nevytrénovaná verze dospělého mozku. Je to mozek ve specifické, citlivé fázi vývoje. Teprve se v něm ladí schopnost regulovat emoce, odkládat impulzy, snášet frustraci, vyhodnocovat sociální signály a držet si odstup od okamžité reakce.
Pokud s dospělým člověkem po jednom týdnu opakované expozice dokáže pohnout curlingová banalita, co dělá dlouhodobé a systematické emoční přehřívání s člověkem, který se regulovat své emoce teprve učí?
Já jsem po týdnu curlingového bombardování dokázala pojmenovat, co se děje, a poodstoupit. Od tématu i na čas od sítí. Samotné vědomí toho, co se děje, ale emocionální posun nezastavilo. Musel přijít čas na vychladnutí.
A to je pro mě podstatné.
Neříkám tím, že mám jednoduchou odpověď na zákaz sociálních sítí pro děti do patnácti let. Nemám. Vím, že sociální sítě mohou být pro dospívající také zdrojem kontaktu, podpory, inspirace a identity. Zvlášť pro ty, kteří se ve svém okolí necítí samozřejmě přijímaní. Tohle není jednoduchá rovnice.
Ale po své malé curlingové lekci beru vážněji jednu otázku:
Co se stane, když chronickému, systematickému a účelovému emočnímu přehřívání vystavíme mozek, který se teprve učí, jak emoce regulovat?
Na tuhle otázku nemám odpověď. Ale přijde mi důležité ji položit.
