Za patnáct let práce s klientkami jsem si všimla vzorce, který se opakuje s zarážející pravidelností. Do mé pracovny přicházejí úspěšné, kompetentní ženy s podobným příběhem: "Všichni si myslí, že všechno zvládám, ale já se cítím vyčerpaná a osamělá." Jedna z nich mi kdysi řekla větu, která tento fenomén vystihuje dokonale: "Mám pocit, že moje síla se stala mým vězením."
Tento paradox – vnější úspěch spojený s vnitřní prázdnotou a pocitem samoty – vidím u překvapivě vysokého procenta žen, které by většina společnosti označila za "ty, co to v životě dotáhly daleko". Jsou to manažerky, lékařky, podnikatelky, úspěšné matky, které zvládají kariéru i rodinu. Není to deprese v klasickém slova smyslu. Je to spíš pocit, že žijí život někoho jiného – život silné ženy, kterou všichni obdivují, ale která sama sebe ztratila někde po cestě.
Co je syndrom silné ženy?
Ve své praxi používám termín "syndrom silné ženy" pro popis situace, kdy žena vybudovala kolem sebe pevnou hradbu soběstačnosti. Je to způsob, jak se naučila fungovat ve světě – obvykle už od dětství, kdy musela být "ta rozumná" nebo "ta, která to zvládne".
V odborné literatuře se setkáváme s různými pojmy – high-functioning anxiety, overfunction/underfunction dynamic, či kompulzivní soběstačnost. Já ve své praxi používám termín „syndrom silné ženy", protože nejlépe vystihuje komplexnost tohoto jevu a rezonuje s klientkami.
Jde o adaptační mechanismus, který se typicky rozvíjí v reakci na rané zkušenosti, kdy dívka musela předčasně převzít odpovědnost – ať už emocionální nebo praktickou. Z pohledu vývojové psychologie jde o narušení přirozeného procesu individuace, kdy dítě přeskočí fázi zdravé závislosti a rovnou přejde do předčasné autonomie.
Tento syndrom má několik charakteristických znaků:
- Přehnaná ohleduplnost vůči potřebám druhých a současné potlačování vlastních potřeb - Obtíže s delegováním a přijímáním pomoci - Tendence k perfekcionismu a vysoké sebekritičnosti - Obtíže s identifikací a vyjádřením vlastních emocí - Chronický pocit vnitřní prázdnoty navzdory vnějším úspěchům
Jak to všechno začíná
Ve své praxi se nejčastěji setkávám se třemi typy rodinných situací, které k tomuto syndromu vedou:
Dítě v roli dospělého – Klientka Petra (35 let) vzpomíná: "Maminka často stonala a tatínek hodně pracoval. Od svých osmi let jsem se starala o mladšího bratra, vařila, uklízela. Všichni mě chválili, jaká jsem šikovná."
Láska za výkon – "Rodiče si mě všimli, jen když jsem přinesla jedničky nebo vyhrála soutěž. Naučila jsem se, že musím něco dokázat, abych byla milovaná," popisuje jiná klientka.
Emocionální přehlížení – Dítě má vše, co potřebuje po materiální stránce, ale když pláče nebo se bojí, slyší: "Neboj, to nic není" nebo "Velké holky nebrečí."
Tyto děti se naučí, že spoléhat se na druhé vede k zklamání. Tak si vytvoří strategii – vystačit si sami.
Ochranné strategie a jejich stinná stránka
Hlavní strategií je přeměna emocí v práci. Místo aby silná žena cítila smutek nebo únavu, jde a něco udělá – uklidí, dodělá projekt, pomůže kamarádce. Společnost to oceňuje, což celý vzorec posiluje. "Ale vždyť mi všichni závidí, jak to všechno stíhám," říkají mi klientky.
Další strategií je racionalizace – logické vysvětlování. "Je to efektivnější, když to udělám sama," nebo "Nechci druhé zatěžovat." Tyto věty znějí rozumně, ale ve skutečnosti maskují strach z odmítnutí nebo zklamání.
Zajímavé je, že tyto ženy výborně vidí, když někdo jiný potřebuje pomoct nebo si odpočinout. Jen u sebe tuto schopnost vypnuly.
Výzvy v terapii
Práce s těmito klientkami má svá specifika. Jsou chytré, sečtělé, všemu rozumí. Jedna mi řekla: "Já vím, že bych měla víc odpočívat a říct si o pomoc. Četla jsem o tom spoustu knih. Ale když to mám udělat, prostě to nejde."
Největší výzvou bývá jejich perfektně vybudovaná fasáda. Přicházejí včas, upravené, s úsměvem. Mluví věcně, analyticky, jako by mluvily o někom jiném a čekají, že jim dám návod, jak to "opravit". Jenže terapie není o opravování. Je o prožívání.
Často se stává, že první měsíce jsou plné intelektuálních rozborů. Je to způsob, jak si udržet kontrolu i v terapii. Musím být velmi trpělivá a citlivá, abych je postupně dovedla od hlavy k srdci.
Zlomový moment často přichází, když si klientka poprvé dovolí přede mnou "rozpadnout se". Jedna klientka se rozplakala, když jsem se jí prostě zeptala: "A jak se máte vy? Ne jako manažerka, matka nebo dcera. Jak se má ta malá holčička uvnitř vás?" Nebyl to pokus ji rozplakat, ale přesto z něj vzešel zážitek, kdy mohla projevit svou křehkost a já ji nepřestala respektovat. V tu chvíli začala skutečná terapeutická práce.
Co říká tělo
Věnuji také velkou pozornost tomu, co mi říká tělo klientek. Často mluví jiným jazykem než jejich slova. Chronicky ztuhlá ramena ("jako bych nesla svět na zádech"), problémy se spánkem, časté nemoci – to všechno jsou signály dlouhodobého přetížení.
Učíme se společně tyto signály vnímat. Jedna klientka mi nedávno řekla: "Poprvé v životě jsem si dovolila říct, že jsem unavená, protože jsem to cítila v těle, ne jen věděla rozumem."
Vztahové pasti
V partnerských vztazích se často opakuje vzorec overfunctioning/underfunctioning – silná žena přitahuje partnery, kteří (nevědomě) hledají mateřskou péči - někoho, kdo se o ně postará. Vytváří se vztahová nerovnováha, která dlouhodobě vede k hořkosti na obou stranách.
V terapii se učíme rozpoznávat varovné signály už na začátku vztahu. Například když potenciální partner hned zkraje svěřuje všechny své problémy a čeká, že je žena vyřeší. Nebo když oceňuje hlavně to, jak je "silná" a "všechno zvládne".
Cesta ke změně
Cesta ke změně paradoxně začíná přijetím. Přijetím toho, že způsob fungování, který klientku dostal tam, kde je, už jí neslouží.
Pracujeme postupně:
1. Měníme přesvědčení
Zpochybňujeme myšlenky typu "Když požádám o pomoc, jsem slabá" nebo "Moje hodnota závisí na tom, co dokážu." Často používám otázky: "Co byste řekla své nejlepší kamarádce, kdyby vám řekla, že je vyčerpaná? Řekla byste jí, že je slabá?" Klientky obvykle odpoví: "Ne, řekla bych jí, ať si odpočine." "A proč to nemůžete říct sobě?"
2. Učíme se cítit
Mnoho klientek neumí pojmenovat, co cítí. Začínáme základy: "Zkuste teď na chvíli zavřít oči a soustředit se na své tělo. Co cítíte? Kde to cítíte?" Zpočátku odpovídají: "Nic" nebo "Nevím." Postupně se učí rozlišovat napětí od únavy, smutek od vzteku. Je to jako učit se nový jazyk.
3. Zkoušíme nové chování
Začínáme malými kroky: "Tento týden zkuste jednou říct 'nevím' místo toho, abyste hned nabídla řešení." Nebo: "Když vás někdo požádá o pomoc, řekněte, že si to rozmyslíte a dáte vědět." Tyto malé experimenty postupně bourají staré vzorce.
4. Budujeme bezpečný vztah
V terapii si klientka může vyzkoušet být unavená, nejistá, "nedokonalá" a zažít, že je stále přijímána. Někdy jen sedíme v tichu a já jí dávám prostor prostě být. Nemusí nic řešit, nic vysvětlovat, nic dělat.
5. Učíme se přijímat péči
Toto bývá nejtěžší krok. Zadávám domácí úkoly typu: "Nechte manžela, ať vám udělá čaj" nebo "Přijměte nabídku kolegyně, že vám pomůže s prezentací." Klientky často hlásí fyzický diskomfort – "Cítila jsem se trapně, jako bych něco dlužila."
Změna přichází postupně. Jedna klientka mi po roce terapie řekla: "Včera jsem byla na schůzce a místo abych vzala všechny úkoly na sebe, rozdělila jsem je v týmu. A víte co? Nikdo se nezhroutil. Naopak, kolegové byli rádi, že můžou pomoct." Jiná klientka začala chodit na masáže – poprvé v životě si dovolila, aby se o ni někdo staral bez toho, aby musela něco oplácet.
Nejkrásnější změny vidím ve vztazích. Když si ženy dovolí ukázat partnerům svou zranitelnost, často zjistí, že je to právě to, co ve vztahu chybělo. "Manžel mi řekl, že konečně má pocit, že o mně může pečovat. Že jsem mu to nikdy nedovolila," svěřila se jedna klientka. Vztahy se stávají vyváženějšími, intimnějšími, skutečnějšími.
Co můžeme dělat preventivně
Z preventivního hlediska je klíčová práce s rodiči a pedagogy. Potřebujeme vychovávat dívky, které umí být kompetentní, ale také vědí, že jejich hodnota nespočívá pouze v tom, co dokážou udělat pro druhé.
Společensky bychom měli přestat romantizovat vyčerpání. Věty jako „Je úžasná, všechno zvládne" bychom měli nahradit uznáním typu „Obdivuji, jak umí říct, když potřebuje pomoc."
Co jsem se za ty roky naučila
Změna je možná. Není to rychlé – měnit celoživotní vzorce chce čas, trpělivost a odvahu. Ale když vidím klientky, které našly rovnováhu mezi silou a křehkostí, mezi dáváním a přijímáním, vím, že to stojí za to.
Nedávno mi jedna klientka po třech letech terapie napsala: "Včera jsem poprvé v životě řekla manželovi, že potřebuji, aby mi pomohl. A víte co? Svět se nezhroutil. Naopak, cítím se milovaná."
To je ta změna, o kterou usilujeme. Neoslabujeme silné ženy – rozšiřujeme jejich možnosti o schopnost být také lidsky křehké. Protože skutečná síla není v neprůstřelné fasádě, ale v odvaze být sama sebou.
